Konečně se to na chvilku obrátilo k lepšímu?

       Říkala jsem si, že je na čase zase napsat další pokračování článků, toho, co se děje. Bude přeci jen už konec září a během léta a pár dní se toho celkem dost událo.
      Hlavně jsem se v těchto článcích našla a baví mě sepisovat. Ano, nakonec možná přece jen z toho bude kniha.
(Minulý článek)

Menší oslava předtím, než jsem jela domů

     Dále mohu s krásným a čistým svědomím říci, že jsem žádné komplikace poté už neměla. Rozhodně ne nějaké velké. Ano, pár nevolností a bolesti, ale pořád to všechno ušlo a já mohla být občas doma a když to bylo nutné, tak v Motole.
      Přesto jsem si užila své narozeniny a taky léta. A všechno si to společně a postupně projdeme. 

     Minulý článek jsem zakončila mojí ranní fotečkou z Motola, kde jsem pár dní byla a mezi tím se tam za mnou stavila babičkou, dědou, dortíkem a dárečky ještě než odjeli na chaloupku. Ani nevíte, jak takové návštěvy jsou kouzelné a krásné.
     Trošičku jsme ty narozeninky oslavili společně na chodbě a o všem si popovídali. Řekla bych, že mám i velké štěstí, když bydlí v Praze a mohou se za mnou kdykoliv a s čímkoliv za mnou stavit (to i sestřenice).

Můj malý parťák na hraní her, zahnání nudy a zlepšení nálady po ránu

     Krom toho, že jsem si tentokrát vždy musela na chemoškách poležet, tak jsem musela jezdit i na pravidelné kontroly a tam jsem měla velké štěstí, že jsem se často potkávala s tímhle malinkým bobánkem a vždy jsem si s ním mohla chvilku pohrát a případně i pohlídat.
     Je to velké šídlo, ale velké štěstíčko.

     Vlasy mi začaly růst o dost víc. Začaly mi růst černě a to se mi moc nelíbilo. A hlavně jsem chtěla změnu. Tak jsme s mamkou objednaly henu a s mojí kamarádkou jeden večer obarvily mojí hlavu na červeno (nakonec z toho vznikla trochu zrz) a koukly spolu na film a seriál.

     Budu se asi často opakovat, ale v tuhle dobu jsem si vážila každých maličkostí a i tohle byla jedna z nich... Dostala jsem hezké vlasy a večer s kamarádkou po několika měsících.... Co víc si v tu dobu přát?
     Ano, hodně jsem se naučila vážit maličkostí během pár měsíců a jsem za to neskutečně moc ráda a vděčná.

     Před mými narozeninami přijely také sestřenice a výletilo se. Sice jsem nemohla na všechny výlety, ale na zámek Loučeň jsem se s nimi vydala. Bylo příjemné počasí, cítila jsem se lépe a také to bylo venku.
     Dovnitř jsem samosebou nemohla. A také jsem zde byla opět na vozíku. Moc jsem toho ještě nebyla schopna ujít (to ani teď ne), ale myslím, že je to pochopitelné.

K pár grilovačkám se přidala i tato osůbka, která mi barvila hlavičku

Ano, je velmi krásně vidět, jak jsme si všechno užívali na plno

     Poté jsem tedy oslavila své sedmnáctiny! Sice to nebyla nějaká největší rodinná oslava, ale já i tak z toho byla vyplesklá. Miluju svoji rodinu a když jsem si mohla dopoledne číst, odpočívat a pak si dát kus dortu a trochu toho nealko šampáňa, abych si dala alespoň něco.
     Taky jsem si pročítala všechny přáníčka od kamarádů a ostatních příbuzných. Všechno to moc potěšilo a jak jsem již naznačovala, tak i tak to byly jedny z těch krásných a kouzelných narozenin.

Na chvilku venku se sestrami

     Čas jsem se snažila, co nejvíce trávit s rodinou a kamarády dokud to šlo. V tuhle dobu to bylo pro mě nejdůležitější a za každou krátkou chviličku s nimi jsem byla vděčná.  Konečně mi bylo po takové době dobře, že jsem toho prostě musela využít!

     Navíc se mi úspěšně podařil ukončit druhý ročník střední školy na gymplu! Juhůů! Měla jsem takovou radost! Hlavně, jak se mi to podařilo krásně zakončit a mohu hezky pokračovat dál.

      Ano, jednou jsem si dovolila sníst něco z Bageterie (což vůbec nesmím), ale měla jsem z toho tak velkou radost, že mi ji nikdo nemohl překazit! A už teď se těším na další (hihihi). Jídlo a já.... to je moje láska... 

     I když s tím se taky při téhle nemoci bojuje, ale s tím se musí tak nějak počítat. Jednou nahoře a jednou dole. 

      A na závěr prázdnin přišlo snad to nejlepší co mohlo! Mohla jsem se jet podívat na soustředění! Na moje oblíbené soustředění a zazpívat si s nimi, popovídat a strávit s nimi odpoledne! A to zase jen a jen díky mé úžasné rodině! Myslím, že tohle jim nikdy nebudu moct splatit... To, co vše pro mě dělají je neuvěřitelné a za to je neskutečně moc miluji a vážím si jich. 

      Ano, přiznávám. Někdy nejsem nejlepší dcera a jsem dosti náročná a náladová. Miluju svůj klid a to všechno a oni to i tak vše berou a jsou ve všem tolerantní. 

     Aby se tady zbytečně netvořily nějaké další zbytečné diskuse o mě na blogu, tak ano. Moje sbormistrině je bohužel také nemocná (nebudu rozebírat její nemoc, jelikož je to čistě jen a jen na ní), ale rozhodně si obě dvě zasloužíme velkou podporu a taky obdiv... hlavně ona. Jak to taky všechno zvládá a jaká je to velká bojovnice.

     Těším se na den, až si obě řekneme, jak jsme vše spolu zvládly a dokázaly! Třeba přímo už na příštím soustředění! To by bylo nejlepší!

     A na závěr tu musím říci, že statečně pokračuji dál a jako poslední přidávám fotku z motokár, kde jsem byla se podívat na Sportovní kurz mé třídy, kde jsem si zase mohla popovídat se třídou a i s učiteli (třídní měl narozeniny).

     Už se těším, co přinese další článek, i když uvidíme, protože se zatím nic moc zajímavého neděje.

     Užívejte každého dne a můžete mi napsat, co jste vše dělali!

Motokáry zdar!

Určitě mi napište a nebojte se toho.

Jsem ráda za každý komentář, vzkaz a odběr.  

Samozřejmě mě nezapomeňte sledovat na Instagramu, Goodreads, Youtube a FB stránce.