We love books♥: Můj boj s nepřítelem

Ahoj, jelikož byl minulý článek celkem úspěšný a já si to chci tady všechno na blogu tak trochu odložit, rozhodla jsem se napsat, co se dělo dál.
Moje nemoc pořád pokračuje, takže ještě nějaký další článek/články bude/budou.
(Minulý článek zde)

Skončila jsem u toho, že už jsem několik dní v nemocnici, oslavila jsem tam Velikonoce, pokreslila 2 polštáře pro Kapku naděje, dostala od doktorky svoje první dokonalé Jarmily a asi 3. května mě pustili zase na chvilku domů.

Potom jsem začala dostávat nové chemošky a jezdit jen na kontroly. Pak jsem tam, ale zůstala s dalším problémkem a ten problémek byl menší epilepsie. Nebojte, žádný třesy nebo tak, ale jen výpadky z reality.
Dostala jsem na to prášky, ale ty jsem musela potom dát pryč kvůli dalším chemoškám, a tak mi domů dali jiné prášky. Tam jsme zjistili, že jsem vždycky po nich ,,sjetá" a vždycky jsem pak musela po nich jít spát. Spala jsem opravdu dlouho a takhle 3x denně to nebylo úplně v pořádku.
Na jedné kontrole, kde jsme toto všechno řekli nám dali kapičky, které zafungovali a já je do teď normálně beru a nedělají mi problémy.

EKG

Na procházce kolem Motola

fotka s Mišulkou

A když už jsem se jakžtakž pomocí léků mohla vrátit zase domů, nastal za pár dní další problém a to bylo s nohami.
Přestávala jsem chodit a začali mě bolet nohy, na kontrole jsme to řekli a tam jsme dostali pokyn, že jestli to bude moc bolet můžu si vzít ibalgin. Snažila jsem se být statečná a vydržet to, ale bohužel. Po pár večerních ibalginech, jsme v noci jeli blikající sanitkou do Motola, protože se to už nedalo vydržet a já jen brečela bolestí.
Pak nastalo pro mě další peklo. Nic nezabíralo na bolesti. Žádné prášky. Zkusili něco jako uspávadlo a to zabralo, ale když jsem usnula, nedýchala jsem a začala pípat. Tím jsem se vzbudila a ptala se: ,,Co se děje?" Odpověděli jen, že nedýchám a dali mi k posteli kyslík. Zabralo to a já mohla konečně spát.
Jenže další den už ani toto na bolest nezabíralo, tak se zkoušelo všechno možné. Nohy nahoru, jiné léky na bolest.... Ale nic.
Mezitím mi dali léky na nervový systém (tam byl ten zakopaný pes) a k tomu podpůrné vitaminy, které konečně začaly zabírat. Takže konečně menší bolesti a začala jsem i víc nohy cvičit a trénovat, abych mohla zase chodit. Ale hlavně jsem mohla jet domů!
Během těchto ošklivých dní se i našlo pár hezkých a to, že jsem dostala díky organizaci Pink Bubble ukulele a nové boty (taky setkání s Ivou Pazderkovou, ale o tom později). Ten den, kdy mi věci táta přivezl do nemocnice, jsme se vyrazili podívat na Vyšehrad. Já, máma, táta a Štěpánka. Bylo to pro mě super, protože jsem se konečně někam podívala.
A taky se fotila moje třída a já jsem tam strašně moc chtěla. Naštěstí mi bylo líp, tak mi to dovolili a já jsem se jedno dopoledne vydala na ,,procházku".

z Vyšehradu

zkouším si nové botky

první hraní na ukulele

papání melouny od tety K.

já jako klaun na focení

Už byl pár dní červen, já zase chodila jenom na kontroly, byla doma a občas se viděla s někým z kamarádů.
Ale na jedné z kontrol mě navštívila Iva Pazderková! A učila mě na ukulele a hrály jsme spolu. Fotily jsme se... teda spíš nás pořád někdo fotil. Pořád jsem z toho nadšená!
Měli jsme s rodičema grilovačku a já si tam mohla KONEČNĚ pohladit svojí milovanou kočičku Jolu. Druhý den večer jsem měla horečku a ZASE jsem jela VEČER do nemocnice. Tentokrát jen kvůli viróze, kterou jsem někde lehce chytla. Chvilku jsem si tam pobyla, dostala další Jarmilky, zkoukla hodně dílů GOTka a jela domů.
Jezdila jsem zase jen na kontroly, měla jsem kontrolu kostní dřeně (byla v pořádku jupí!!!), nafotila s Ivou úžasný fotky a začala dělat náramky.
Na konci června jsem ještě si dojela pro vysvědčení, teda spíš pro výpis vysvědčení (ještě pořád nemám ukončené druhé pololetí). Popovídala jsem si s třídním učitelem, učitelkou na dějepis a spolužáky a s Marťou a Ziky jsme jeli natáčet k nám domů.

Zase jsem prohrála

s Jolankou

s Ivou Pazderkovou jsme hrály neustále, nebo probíraly písničky

jako dárek jsem dostala její cédéčka

nové Jarmilky

focení s Ivou

Máme tu prvního července. Velký den. S Marťou máme oslavu narozenin. Sice já mám narozeniny 19. a Marťa 28., ale i tak jsme se rozhodly udělat menší oslavu. A víte co? Byla skvělá! Já jsem si ji užila, i když mi nešlo moc tancovat.
Pak jsem začala další nové chemošky. Takže na 4 dny do nemocnice. Ty 4 dny byly opravdu příšerné, ale zažila jsem horší. První dva večery jsem se tam bavila s kluky a večer jsem s jedním hrála Monopoly a druhý večer se k nám připojila i sestřička.
Po chemošce jsem jela domů. S rodičema jsme si udělali výletík na Ještěd. Sice byla zima, ale dalo se to. Hlavně ty výhledy stály za to.
A druhý den večer... hádejte co? Bára zase jede sanitkou do nemocnice s teplotou a zánětem.
A tím jsme došli na konec. Jsem v Motole a čekám až budu moct domů.