Následky o kterých se nemluví

Zdravím!

Rozhodla jsem se napsat něco k tomu, co se děje dál. To, že jsem zdravá, chodím na kontroly a dále se lepším, stále platí. Chodím i na vysokou, mám skvělého přítele a celkově se mi v životě daří. Ale je tu jedna věc, o které se moc nemluví (krom přeočkování a spoustě kontrol u různých doktorů). Jsou to následné komplikace, které může mít člověk po léčbě. Samozřejmě je to různé a hlavně individuální a někdo nemusí mít vůbec nic. 

    V minulém článku jsem se zmiňovala o špatných kotnících, ve kterých mi našli nekrózu. A tu mi potom našli v kolenech a následně i v kyčlích. Plus mi k tomu zůstala ze začátku léčby neuropatie (necitlivost konce nohou). 

    Nekróza je teď můj nový boj. A vypadá to, že celoživotní. Bohužel mě poráží, protože se s tím nedá nic dělat a ničí mi klouby. Proto jsem teď musela na operaci levé kyčle a čeká mě v blízké době i operace pravé kyčle.

    To, že půjdu na operaci, jsem se dozvěděla měsíc předem. Věděla jsem od ledna na 100%, že mě bude někdy v budoucnu čekat operace. Ale takhle brzo jsem to nečekala.

    V červnu jsem byla na kontrole, kde rentgeny ukázaly velké zhoršení, hlavně na levé noze. Je fakt, že mě noha už hodně bolela a starat se sama o sebe, bylo pro mě už hodně těžké. Chtěla jsem i na kontrole říct, že již chci na operaci. Ale než jsem stačila cokoliv říct, měla jsem již termín. A tím začal můj měsíc dohánění a chození po dalších doktorech.

    Potřebovala jsem udělat všechny zkoušky, mít uzavřený prvák na vysoké, mít odchozené praxe... a taky jsem chtěla oslavit narozeniny, které jsem trávila v nemocnici.

Z oslavy 20

    A pak jsem se jeden den zabalila a druhý den ráno jela do Motola na příjem. Čekala jsem tam s mamkou hodně dlouho, ale kolem oběda už jsem byla na pokoji. Pak už jen čekání.

    Ráno jsem zjistila, že mi nikdo neřekl o přípravách na sál, nikdo mi nedal příslušnou košilku a mám jít za asi 4 hodiny na sál. Další věc byla, že mi nešla dát pořádně cévka (hadička na čůrání). Snažila jsem se nebrečet a brát to v klidu, ale po cestě na sál jsem se rozbrečela. Během finálních příprav jsem potkala spousty lidí a musela se soustředit na jiné věci. Rozptýlila jsem se a na sále jsem byla mnohem víc v klidu. 

    Probudili mě ještě na sále. Jediné, co si pamatuji je, že jsem se ptala na délku operace a že se mě ptali, jak se cítím. Příšerně mě bolela noha. Na JIPce/pooperačním mi dali něco na bolest, kyslík a hlídali mě. Skoro celý den jsem prospala. Asi na hodinku se za mnou stavil přítel, ale jinak jsem spala a poslouchala písničky.

Po operaci

     Druhý den mě přesunuli na můj normální pokoj. Tam to začalo být celkem zajímavé. Péče tam nebyla taková, jakou jsem si představovala. Nečekala jsem žádnou VIP péči, ale bylo tam několik věcí, které mě zarazily. Asi je tu nechci úplně rozebírat a vyjmenovávat. Nechám si je pro sebe, jako takovou soukromou věc. 

    Během prvních čtyř dnů po operaci jsem hodně spala, poslouchala a byla pořád celkem mimo. Ale cvičila jsem s rehabilitační a pak i občas sama na posteli. A co mi hodně psychicky pomáhalo, byly návštěvy. 

 

#RealityCheck

Noha po operaci

    Několikrát jsem si pokecala se spolubydlící, oslavila jsem své narozeniny, měla pár návštěv, telefonátů a nastalo posledních pár složitých hodin na ortopedii. Proč to bylo složité a psychicky náročné asi psát nechci. Nikdo to moc nečekal a sestry byly celkem vykolejené a nepříjemné. Jak ten (pro mě) poslední večer, tak i (pro mě) poslední ráno. 

    Přesně týden po operaci mě ráno přesunuli na rehabilitaci. Tam si mě přebraly jiné sestry a ukázaly mi co a jak. Doktor se mnou pořešil nějaké věci okolo mého příjmu na oddělení a druhý den už jsem cvičila. 

    Tenhle pobyt už byl o dost lepší. Začala jsem více chodit a cvičit. Chodila jsem také mimo oddělení a začala jsem se zlepšovat. Na ortopedii jsem se naučila si sednout, udělat pár kroků, pokrčit nohu na posteli a trošičku s ní pohnout do boku. Ale na rehabilitaci jsem se dostala do lepší kondice.

Motodlaha

    Rehabilitování trvalo čtrnáct dní. Opravdu jsem se cítila lépe a lépe. Měla jsem více návštěv, víc jsem se rozjedla a začala zase číst. Věděla jsem, že první týden po operaci byl ten nejhorší a teď už je lépe. 

    Chci se ještě trochu vrátit k tomu jídlu. Dlouho mi trvalo, než jsem začala po operaci jíst a hlavně mít chuť na jídlo. Proto byli všichni nadšení, když jsem měla na něco chuť. Rádi mě vzali na nějakou dobrotu, anebo mi nějakou dobrotu přivezli. A díky tomu vznikly fotky, které vidíte níže.

    Na rehabilitaci mi také vyndali stehy a naučili mě, jak se mám starat o jizvu. Jak ji masírovat, mazat a řekli mi pravidla ohledně máčení jizvy (sprchování, koupání). A každý den mi dávaly sestry biolampu, která měla pomoci k hojení. Já jsem měla to štěstí, že moje jizva je celkem krátká a nemám od začátku modřiny. Jediné modřinky jsem měla na jizvičkách po drénech.

    Jedna z věcí, která byla důležitá pro můj návrat domů, bylo zařídit všechny pomůcky, které potřebuji. Mám zakázané pohyby. Jde o dávání nohu pře nohu, dávat nohu do vnitřní strany a nesmím překročit 90 stupňů (sezení, ohýbání, zvedání nohy). 

    Proto se mi pořizoval nástavec na záchod, podavač, židlička do sprchy a kostka na sezení. Díky této kostce si mohu sednout např. na gauč. 

biolampa

    Můj pobyt doma je tedy psychicky náročnější, protože se jen tak někam nedostanu. Nemůžu být někde moc dlouho. Taky jsem přišla o koncert, na který jsem se hodně těšila, a opět se řeší škola na dálku. 

    Je to těžké, ale už teď můžu říct, že mě noha nebolí. Bolest, která mě pronásledovala opravdu hodně dlouho je pryč a vypadá vše mnohem lépe. 

Držte mi palce s druhou operací. Aby proběhla také takhle dobře.